Historie města

Historie města

Jak Slavkov ke svému jménu přišel

Město vstoupilo do světové historie díky vítězství francouzského císaře Napoleona I. Bonaparta v grandiózní bitvě tří panovníků svedené dne 2. 12. 1805 v polích západně od Slavkova. Ve svém rozkaze, který Napoleon citoval následující den z tohoto zámeckého balkonu gardovým jednotkám, označil za místo krvavého střetnutí Austerlitz, což byl tehdejší název Slavkova. Pravděpodobný základ pro pojmenování Austerlitz se jeví v latinském tvaru „Nova sedes“, což značí „Nové sídlo“. Historikové se domnívají, že vznikl před koncem 12. století, kdy se území dostalo do držení řádu Německých rytířů. Chybným přepisem do češtiny, němčiny a latiny měnil se původní tvar na Novosedeliz (rok 1237), dále Nausedlicz (1322), Neusserlicz (rok 1343), Nausterlitz (rok 1460) a Austerlitz (rok 1611). Posledně vzniklý název se objevuje až do roku 1918 a následně ještě v době německé okupace. Jméno Slavkov se poprvé připomíná v roce 1361 a pak až roku 1475. Název je odvozen od osobního jména Bohuslav, lidově Slávek. Vztahuje se pravděpodobně na nějaký blízký dvůr patřící stejnojmenné osobě. Z něj se buď z důvodu zániku či začleněním do struktury města přenesl i název Slavkov, takže se v 17. a 18. století vyskytují na zdejším aglomeraci obě jména vedle sebe. Pro rozlišení Slavkova od ostatních Slavkovů v Českých zemích byl přidán po roce 1918 dovětek u Brna.

Slavkovsko v dávné minulosti

Nejstarší hmotné památky připomínající příchod člověka na Slavkovsko pocházejí ze stanice paleolitických lovců mamutů z Křižanovic a jsou datovány 45t až 25 tisíci lety před naším letopočtem. Poměrně hustě byla tato oblast osídlena v rozmezí let 4500 až 3000 př. n. l., což dokazuje prastará malovaná keramika z Křenovic, Vážan nad Litavou a z Lovčiček. Ze samotného Slavkova pochází ostří rádla z mladší doby kamenné.

V bývalé zdejší cihelně byl získán bohatý nálezový materiál lidu zvoncových pohárů (2300 let př. n. l.), byly nalezeny kostrové hroby kultury únětické a doklady o lidu mohylovém (kamenné hroby s popelnicovými nádobami). O křižovatce prastarých kupeckých cest vedoucích Politavím ze Středomoří k Baltu a ze západu na východ svědčí nález depotu osmdesáti bronzových hřiven a poklad římských mincí z období vlády císařů Theodosia ll. (408-450 n. l.) a Julia Maioriana (457-461 n. l.). K archeologickým nálezům keltského a římského osídlení se řadí rozsáhlá pohřebiště z období stěhování národů a stopy slovanského osídlení v katastru města. Z období tzv. mladohradištního se datuje nález pokladu – mincí tzv. obolu mrtvých, kterých bylo téměř čtyřicet nalezeno v rozsáhlém kostrovém pohřebišti. Senzací byl nález mince krále Knuta Velikého (1016-1035) pocházející z londýnské mincovny. V 10. a 11. století bylo již údolí Litavy hustě osídleno.

Není tedy zcela vyloučeno, že dle pověsti nazývali Uhři za svého vpádu na Moravu Slavkov „Téhérvárem“ nebo i „Bělehradem“ (Bílým městem), což by svědčilo o existenci pevného sídla z vápna a kamene. To snad bylo za pozdějších válek zničeno a nahrazeno novým sídlem (Novosedlice), vzniklým kolonizací tohoto území řádem německých rytířů. Těm původně zeměpanské území přidělil markrabí Vladislav I. Jindřich do užívání koncem 90. let 12. století. Řád zde postupně vybudoval jednu z ekonomicky nejvíce prosperujících komend na Moravě. Mezi řádovými statky se osada připomíná v listině vydané králem Václavem I. roku 1237.

Město ve středověku

V podhradí se na křižovatce dávných kupeckých cest začala rozrůstat poddanská osada, která dala základ ulicovému půdorysu Slavkova. K českým usedlíkům postupně přibývali také Židé, kteří si jihozápadně komendy zbudovali vlastní gheto. Spojením křesťanské a židovské obce byl dán podnět ke vzniku silné hospodářské aglomerace povýšené králem Václavem IV. roku 1416 na město.

To bylo obehnáno pevným hradebním systémem se čtyřmi branami. Jeho centrum se pravděpodobně nacházelo v místech, kde nyní stojíme. Jednalo se o severozápadní část osnovy raně gotické městské lokace, zasypané později při zřizování zámeckého parteru. Její význam byl umocněn existencí gotického kostela sv. Jakuba Většího, připomínaného již v roce 1322, a dále přiléhající samostatnou městskou věží, jež plnila společnou funkci zvonice a hlásky. Chrám měl v 17. století 5 oltářů a na obecní věži visely 3 zvony. V 18. století však již byly obě stavby velmi sešlé. Farní kostel se v červenci 1757 z části sesul, a proto byl uzavřen. Před výstavbou jižního parteru pak došlo k jeho zboření. Zvony na věži několikrát pukly nebo se při požáru roztavily a musely být znovu přelity. Samotná věž vyhořela roku 1762, byla zbořena roku 1770. Zvony byly zavěšeny na tzv. Hodinové bráně, která k tomu byla upravena. Vybudováním jižní části zámeckého parteru zanikl i původní historický střed města a jeho funkci převzalo dnešní náměstí Františka Palackého. Spolu s kostelem a hláskou zanikl současně i městský hřbitov.

Příběh nejstaršího českého znaku

Znakové privilegium města Slavkova

text Martin Rája, historik Zámku Slavkov – Austerlitz

Město Slavkov u Brna v roce 2016 oslavil 600. výročí od udělení znakového privilegia pro Slavkov králem Václavem IV. Výročí je o to významnější, že jde o nejstarší dochované znakové privilegium s vyobrazení pro město v českých zemích.

 

 

Dějiny Slavkova ve středověku jsou významně spjaty s Řádem německých rytířů. Do rukou Řádu se dostal darem zřejmě již za markraběte Vladislava Jindřicha. Poprvé je Slavkov (Novosedlice) zmiňován v listině krále Václava I., kterou roku 1237 potvrzoval Řádu jeho majetky v českých zemích. Slavkov byl ve 13. století nejspíše trhovým městečkem, centrem regionu, soustředěného kolem opevněného sídla a kostela. Z tohoto opevněného sídla, podle Libora Jana patrně ještě přemyslovského původu, byla postupně vybudována řádová komenda. Král Václav II. udělil slavkovské komendě roku 1288 úplnou soudní imunitu, hrdelní právo, povolil vystavět šibenici a zbavil daní při koupi nebo prodeji domu v městě Brně. Řádoví poddaní ve Slavkově byli zároveň osvobozeni od poplatku zvaného lovčí. Ve 14. století byl Slavkov brán již jako město. V době bojů mezi moravskými markrabaty Joštem a Prokopem, obsadil Jošt nejspíše roku 1396 slavkovskou komendu a město. Velmistr Konrad von Jungingen ji požadoval vrátit, avšak Řád svůj slavkovský majetek dostal navrácen až v roce 1407. Následkem porážky Řádu německých rytířů polsko-litevskými jednotkami v bitvě u Grunwaldu roku 1410 a tvrdých podmínek míru v Toruni následujícího roku se Řád značně zadlužil, mimo jiné i u českého krále Václava IV. Ten ještě v roce 1411 využil řádových dluhů a získal záminku sáhnout na řádový majetek v českých zemích. Komtur Konrád z Čachovic tak byl nucen 6. března 1411 předat slavkovskou komendu a město brněnskému měšťanovi Václavu Házovi z Rosic, který byl královým věřitelem. Řád německých rytířů se však posléze domáhal vrácení Slavkova. Velmistr Michael Küchmeister roku 1416 informoval krále Václava IV. o tom, že byl dluh již řádně splacen. Avšak ani tehdy ani později k žádné změně vlastnictví nedošlo. O tři roky později král Václav IV. zemřel, české země zachvátily husitské války a král Zikmund Slavkov dál zastavoval svým věřitelům.

Samotná listina je vyhotovena na pergamenu o rozměrech 38 cm na šířku a 23 cm na výšku. Má 6 cm širokou tzv. pliku (zesílení dolního okraje pergamenu přeložením, aby na něj mohla být přivěšena pečeť), ale samotná pečeť krále Václava IV. chybí (podobně jako na většině dalších nejstarších listin vztahujících se ke Slavkovu). Datována je ve středu 1. července roku 1416 v Praze. Listina byla sepsána středověkou němčinou, nebyla tak použita nejběžnější latina ani postupně se i v právních dokumentech prosazující čeština. Podle některých badatelů to bylo mimo jiné i kvůli tomu, že podle různých indicií tvořili významnou část obyvatel tehdejšího města německy hovořící lidé. O Slavkovu se v listině píše jako o městu (Stat) a je pro něj použit název Nawssedlicz (Novosedlice). Hlavním a nejdůležitějším bodem listiny bylo královské privilegium udělující městu znak. Dále král povolil Slavkovu přesunout týdenní trh ze soboty na pondělí.

Nyní se přesuneme k bližšímu popisu samotného znaku, který uprostřed listiny zabírá plochu 55 mm na šířku a 80 mm na výšku. Popisem erbů a znaků se zabývá historická vědní disciplína zvaná heraldika. Z heraldického hlediska se erby a znaky popisují (blasonují) z hlediska toho, kdo je drží, tedy opačně než z pohledu pozorovatele

Znak města Slavkova je vyobrazen na pozdněgotickém (tzv. španělském) štítu. Štít je do středu polcený a dělený. V prvním poli se nachází ve zlatém poli část černé orlice s červeným jazykem dívající se vlevo (heraldicky vpravo). Ve druhém poli nalezneme v modrém poli část červeno-stříbrně šachované orlice se zlatým zobákem a  červeným jazykem, která netypicky hledí vpravo (heraldicky vlevo). V dolní polovině je v červeném poli umístěna spodní část stříbrného dvouocasého lva se zlatou zbrojí (drápy). Obecně je lev označován za krále zvířat a orel za krále ptáků. Jednalo se o symboly rytířských ctností – odvahy, síly a udatnosti. Z tohoto důvodu se obě zvířata zobrazovala v útočném postoji. Tedy s otevřenou tlamou, zobákem, vyceněnými zuby a jasně zobrazenými drápy a pařáty.

Výsledná figura vyobrazená ve znaku působí poněkud mytologicky – zvíře připomínající gryfa, mytologického tvora, napůl orla a napůl lva. Proč král Václav IV. použil pro Slavkov zrovna takovou na první pohled zvláštní symboliku? Víceméně beze sporu jsou 2. a 3. pole městského znaku – tedy červeno-stříbrně šachovaná orlice v modrém poli a stříbrný dvouocasý lev v červeném poli. Uvedená orlice je tradičním a dodnes používaným zemským znakem Moravy (resp. Moravského markrabství). Lev zase je od 13. století používaným znakem Českého království, resp. zemsky Čech. Názor, že by se nejednalo o lva, ale o gryfa (rovněž poměrně hojně používanou heraldickou figuru) byl vyvrácen již dříve.

Co však měla vyjadřovat černá orlice v prvním poli? Zde se již názory značně rozcházejí. První variantou, kterou podporoval např. profesor pomocných věd historických na meziválečné Masarykově univerzitě v Brně Václav Hrubý, byla tzv. svatováclavská (nebo též plamenná) orlice. S touto teorií však není možné souhlasit z několika důvodů: Jednak kvůli tomu, že tato orlice, jak to vyplývá i z jejího názvu, bývá obklopena červenými plaménky a na slavkovském znaku není ani náznak červených plaménků. Dále kvůli používání – orlice byla od 12. století symbolem přemyslovských panovníků, avšak s vymřením dynastie a nástupem Lucemburků na český trůn toto použití ustalo. Kvůli tomu také král Jan Lucemburský udělil plamennou orlici roku 1339 městu Trident v jižním Tyrolsku (dnes severovýchodní Itálie) jako uvolněné znamení.

Druhou variantou, prosazovanou mimo jiné profesorem Univerzity Karlovy v Praze, historikem a archivářem Václavem Vojtíškem, byla slezská (vratislavská) orlice. Ta by odpovídala vzhledem, protože se jedná opravdu o černou orlici ve zlatém poli. Na novějších zobrazeních má slezská orlice navíc i stříbrnou pásku (tzv. perisonium), avšak u starších verzí se nemusela objevovat. Slezsko také bylo za vlády krále Jana Lucemburského přičleněno k Českému království. To vše by nahrávalo interpretaci, že znak města Slavkova je složen ze znaků jednotlivých zemí Koruny české (Slezska, Moravy a Čech). Problém je ovšem v tom, že první pole (tedy to z pohledu diváka levé horní) je v heraldice považováno za nejvýznamnější (a z hlediska významu pak pokračují pole směrem vpravo /heraldicky vlevo/ a dolů). Z tohoto podstatného hlediska je velmi nepravděpodobné, aby panovník udělil do nejvýznamnějšího pole městu ležícímu v Moravském markrabství znak sousední země (Slezska), pokud by k tomu neměl vážný důvod. Slavkov přitom se Slezskem nic nepojilo.

Odpověď na otázku je potřeba hledat přímo v samotné listině a také v historických událostech, které jsou naznačeny na začátku článku. Listina začíná intitulaturou, tedy uvedením postavení a tituly svého vydavatele: „Wir Wenczlaw von gottes gnaden Romischer kunig zu allen czeiten Merer des Reichs und kunig zu Beheim“ – v překladu ze staré němčiny „My Václav, z Boží milosti římský král, po všechny časy rozmnožitel říše a král český“. Václav IV. zde vystupuje jako král Svaté říše římské a český král. Zde je pak třeba hledat původ černé orlice ve zlatém poli – jedná se o orlici Svaté říše římské, resp. jejich panovníků, králů a císařů.  Používala se jako znak říše až do 30. let 15. století a teprve za císaře Zikmunda se začala užívat černá orlice dvouhlavá – tedy heraldicky orel. Král Václav IV. sice získal komendu a město již roku 1411 jako náhradu za značné dluhy, které u něj Řád německých rytířů měl, avšak toto převzetí se událo proti vůli Řádu a bylo jím zpochybňováno. Při udělení znaku městu Slavkovu tak chtěl panovník zřejmě mimo jiné vyslat silný signál Řádu, že tento majetek náleží králi a nic se na tom nebude měnit. Z tohoto důvodu nejspíše volil tak významné figury spojené se svými panovnickými tituly. Je možné, že Václav hodlal zařadit Slavkov mezi svá královská města, avšak nakonec kvůli zástavám k tomu nikdy nedošlo.

Udělení (nebo polepšení) znaku o symbol země či přímo vladaře bylo chápáno, jako akt zvláštní panovníkovy milosti a pro město bylo velkou ctí. Takto se český lev dostal do znaku např. Jihlavy, Slaného či Turnova nebo moravská orlice do znaku Jevíčka, Olomouce či Znojma. Město Brno zase obdrželo za statečnou obranu před Švédy roku 1645 vylepšení svého znaku o císařského orla a F III (Ferdinand III.). Svým způsobem nejbližší slavkovskému znaku je znak města Mělníka nebo Velké Bíteše, který je polcený a v prvním poli se nachází lev a ve druhém orlice. Znak města Slavkova je však ještě čestnější a obsahuje významnější heraldickou symboliku, než je tomu u výše zmíněných měst. Obyvatelé Slavkova tak mohou být právem hrdí, že jejich město má nejen takto mimořádně starobylý, ale i významný a neobvyklý znak.

Kounicové a jejich vliv na Evropu

[lsvr_team_member portrait=“https://www.slavkov.cz/wp-content/uploads/2016/12/dominik-ondřej-kounic-zahájil-monumentální-přestavbu-zámku.jpg“ name=“Dominik Ondřej Kounic“ role=“otec rodu“]

Dominik Ondřej z Kounic byl „otcem rodu“. Tento diplomat habsburského rodu podnítil velkolepou přestavbu zámku ve Slavkově a díky svému obchodnímu i politickému talentu rozvinul celé panství.

[/lsvr_team_member]

[lsvr_team_member portrait=“https://www.slavkov.cz/wp-content/uploads/2016/12/Václav-Antonín-Kounic-byl-mistrem-diplomacie.-Po-staletých-sporech-se-mu-podařilo-na-krátký-čas-usmířit-i-Francii-a-Rakousko.jpg“ name=“Václav Antonín Kounic“ role=“kancléř čtyř monarchů“]

Byl to on, Václav Antonín z Kounic-Rietbergu, kdo stál za sňatkem dcery Marie Terezie Marie Antoinetty s francouzským králem s Ludvíkem XVI. Přestože tomuto manželství nebyl souzený pohádkový konec, mohl být Václav Antonín z Kounic-Rietbergu v den jejich svatby spokojený. Tato událost byla vyvrcholením jeho snah o usmíření dvou rivalských mocností. Ostatně umění diplomacie byla jeho doména. Vždyť byl kancléřem, tedy jakýmsi ministrem zahraničních věcí, ve službách hned čtyř habsburských vladařů –  Marie Terezie, Josefa II., Leopolda II. i Františka II. Pravda, jeho život se odehrával zejména na vídeňském dvoře. Na své panství ve Slavkově však nezapomínal. Naopak. Díky němu se podařilo dostavět zámek do současné podoby. Dveře si tady podávali slavní umělci a sochaři. Převezl zde i část své sbírky uměleckých děl a předmětů ze zahraničních cest.

[/lsvr_team_member]

[lsvr_team_member portrait=“https://www.slavkov.cz/wp-content/uploads/2016/12/Václav-Robert-Kounic.jpg“ name=“JUDr. Václav Kounic“ role=“Rudý aristokrat“]

Rudý aristokrat. Takovou přezdívku si vysloužil předposlední dědic kounicovského majetku JUDr. Václav Kounic. Zůstalo po něm mnoho symbolů, které vídáme dodnes. Jako patron vysoké školy v Brně (předchůdkyni Masarykovy univerzity) například věnoval budovu současného rektorátu na Žerotínově náměstí. Přestože on sám se toho již nedožil, stojí díky němu i proslulé Kounicovy koleje v Brně. Nebyl však „jen“ štědrým mecenášem. V roli poslance českého zemského sněmu bojoval za prosazení volebního práva žen, osmihodinovou pracovní dobu, dělnické požadavky i české zájmy.
A neodpustíme si také jednu pikanterii z jeho osobního života: Díky sňatku se svojí druhou ženou Josefinou Horovou se stal příbuzným Antonína Dvořáka. Některé prameny hovoří o tom, že právě tato žena inspirovala skladatele k sepsání slavné Rusalky…

 

Bitva u Slavkova

Bitva u Slavkova. Kdo by neznal tento pojem? Ale proč byla v evropských dějinách tak důležitá? Především proto, že to byl do své doby – roku 1805 – největší a zároveň nekrvavější střet evropských mocností. Dodnes nikoho nenechávají chladným děsivé počty – na polích v okolí Slavkova bojovalo na 165 tisíc mužů pod vlajkami Francie, Rakouska a Ruska. Podle některých zdrojů jich až 30 tisíc zůstalo ležet v krvi – mnozí zemřeli na místě, jiní na následky umírali pomalu a bolestivě. V neposlední řadě tato bitva na dlouhou dobu změnila evropské hranice. Z císaře Napoleona Bonaparte udělala na několik let vládce Evropy, další evropští vládci byli doslova zahnáni do kouta.  A byla to právě tato bitva, která zasadila poslední ránu věhlasné Svaté říši římské… Přestože se zámku Slavkov naštěstí vyhnulo krvavé válečné běsnění, stal se jakýmsi symbolem předání moci. Zatímco v předvečer bitvy zde nocovali císař František I. i jeho ruský spojenec car Alexandr I., nedlouho na to museli komnaty uvolnit vítězi Napoleonovi Bonaparte. A ten si nenechal ujít příležitost promluvit ke svým vojákům z balkonu. Jeho slova o hrdinech bojujících u Slavkova jsou dodnes vytesána na Vítězném oblouku v Paříži…

 

Čestní občané